Krakov mě rozsekal. Z Gdaňsku jsem vyrazil velmi hezky ráno a po dálnici to upaloval štandopéde na jih. Dálnice skvělá, v podstatě jsem ani nemusel držet volant. To byla tak dobrá cesta, že by se na ní nenadřel ani autopilot Tesly. Škoda jen asi 120km opravovaného úseku. Pořád to ale bylo asi tak stokrát bezpečnější, než naše D1. Když jsem se blížil ke Krakovu, minul jsem ceduli s odbočkou na Osvětim. Hrklo ve mně. Původně jsem tam vůbec nechtěl, ale když už jedu okolo a mám dvě hodinky k dobru… Strhnul jsem volant na poslední chvíli a za necelou půlhodinu parkoval v Auschwitzu. Asi nechci úplně rozebírat, co tam člověk může vidět, ale rozhodně by to měl vidět. A to tak, že každý. Jedinou věc k tomu napíšu… viděl jsem tunu dokumentů, přečetl spoustu článků a viděl kdejaké fotky. Na jedno vás ale nic z toho nepřipraví. Na ty rozměry. Ten lágr je prostě obrovský. Obrovský. Rozměry tábora ve mně násobily pocit zmaru, ke kterému tam docházelo. Obrovský, ten tábor je obrovský.
Krakov a jeho doprava. To je prostě něco neuvěřitelného. Nemyslel jsem si, že by mohlo existovat evropské město s horší dopravou, než je rozkopaná Praha. Existuje a jmenuje se Krakov. Vydržel jsem v zácpě hopkat dvě hodiny, než mi ruply nervy a jal se to brát jednosměrnými uličkami, abych dojel k novostavbě, ve které jsem si pronajal apartmán. Cena na bookingu byla neskutečně směšná vzhledem k úžasným fotografiím a hodnocení deset celá. Po ničem jsem nepátral a hned ho bloknul. Když jsem přijížděl k novostavbě, začalo se smrákat. Překvapilo mě, kolik je na ulicích květinářství, jaké tam mají pěkně svázané kytice a i věnců jsem viděl hodně. Až o hodnou chvíli později jsem zjistil, že luxusní apartmán je s přímým výhledem na gigantický krakovský hřbitov (cca dva vinohradské). Inu co, alespoň tu budu mít v noci klid, říkal jsem si, když jsem se díval na tuhoškemp z balkonu.
Lehce nachová paní domácí, která na mě chudinka čekala skoro tři hodiny před barákem mi s hrdostí ukazovala dispozice bytu. Ač jsem se opravdu snažil zavést konverzaci pomocí své konverzační příručky, trvala na tom, abych mluvil buď česky, nebo anglicky. Ona byla vůbec divná. Bylo jí kolem pětatřiceti a vypadala, jako že před světem něco tají. Nějakou zvrácenost, nebo nějakou zvrhlost, úchylku, nebo fetiš. Jedině tak si totiž vysvětluji její hrdý povzdech, když mi ukazovala bíle mramorovanou koupelnu se zlatými dekorativními prvky. „Eto moje djelo,“ pravila hrdě. A přesně v ten okamžik mi došlo, co mi v tom bytě nesedí. Byl přeuklizený. Kdyby v té bíle mramorované koupelně někoho rozporcovali, odešla by s prázdnou i forenzní parta. Tak tam bylo čisto. Byla to doslova chirurgická čistota v celém bytě. Ta žena, ať už před světem skrývala jakoukoliv zvrácenost, to uměla pořádně vyčistit.
Když mi předala dočasnou vládu nad bytem v kýčovitě rusáckém neozbohatlickém stylu, přemýšlel jsem, co s načatým večerem. Chtělo se mi do centra, z Gdaňsku jsem byl namlsaný nočním focením a měl jsem v plánu podobně zmermomocnit i Krakov. V pečlivě zalaminátovaném informačním průvodci po bytě byla i informace o čísle na taxíky a kterým autobusem nejlépe do města. Bylo to asi čtyři kilometry. Velkou, ale opravdu velkou výhodou Krakowa jsou koloběžky. Tak jako i v jiných městech o kolobrndaře soupeří několik firem, mezi nimiž je i Bolt, jehož apku mám v telefonu. Kupodivu hned za barákem byla jen brnda zaparkovaná a tak jsem se za chvíli už proháněl ulicemi města přibližně v tu světovou stranu, kde jsem tušil centrum. Nešlo si nevšimnout, že všechno je v Krakově daleko od sebe. Široké bulváry, domy, hřbitov dlouhej jako kráva… Na to je koloběžka parádní. Jen škoda, že všichni kluci a chlapi na ní vypadají jako buzeranti, neboť musí zaujmout vzpřímený modelkovský postoj s váhou na zadní noze a vytrčeným bokem kvůli balancu. Přesto jsou koloběžky v Krakově oblíbené a jsou jich všude hromady. Na každém druhém rohu jich je vždy několik typů. Po pár desítkách metrů jízdy jsem se připojil k nesourodé partičce kolobrndařů (pán v obleku, dredař, dřevorubec bez sekery a někdo v kápi) a po cyklostezce jsme jak jezdci z gay apokalypsy mířili k centru.
Osvětlení v centru bylo mnohem slabší, než v Gdaňsku. Bylo takové víc sovětské. Méně lamp, ale větší výkon. Proto jsou na fotkách z Krakova vidět tak dlouhé stíny… Rynek Glowny byl plný lidí a to už bylo třeba osm večer. Hlavně mladí lidé si sem přicházeli především pokecat. Zaujalo mě to už v Gdaňsku, spousta lidí je po setmění venku, chodí do restaurací, doslova hltají noční život plnými doušky. Asi dokud můžou. Jinak Rynek je velký asi jako Karlák a je na něm několik sakrálních a historických staveb. Překvapilo tržiště v podloubí. Hodně se tu prodávají jantarové šperky. Když jsem pofotil vydal jsem se zpátky do ruslanovského doupěte. Vedle hřbitova se spalo relativně dobře a dnes jsem se vydal směrem na Slovensko.
Cesta ubíhala velmi pohodlně a zastavil jsem se kousek u hranic, kde se mi nabízela odkvétající podzimní tatranská příroda. Pak jsem zastavil až v Levoči. Levoča… vím o ní jen, že ve zdejším kostele (kde jsem nikdy nebyl) je stlučený oltář bez jediného hřebíku. Mnohem víc mě ale zajímala návštěva putyky Planéta Levoča, kterou na rohu náměstí kdysi otevřel jeden bodrý levočan po vzoru známého řetězce restaurací Planet Hollywood. Byl to jeho sen, aby se restaurace podobně proslavila a dveře si v ní podávaly samé hvězdy. Vím to, protože jsem tu strávil jeden nezapomenutelný večer, během kterého mi to pan majitel vysvětlil. A nebyl jsem sám, má tehdejší kolegyně P. K. na důkaz ojedinělé chvíle provedla zápis do zdejší pamětní knihy. Jde o jeden z vůbec prvních zápisů v kronice vůbec a je z pátého na šestého června roku 2006. Tehdy jsme v městě přespávali v trumvirátu ještě s kolegou E.T. On jako rodilý východňár byl schopný ke svému podpisu připsat i zcela nezávadnou větu, ač byl ožralý jak zeppelin. Co si tak vybavuji, i já byl ve stavu, kdy mě to už mocně podetínalo a tak jsem jen cosi zabásnil a drahá kolegyně to zapsala. Ten zápis tam dodnes je a knihu uchovávají jako vzácnou relikvii. Anžto onen večer mám dost v mlze, dlouho mi šrotovalo, co v té knize vlastně je. Co jsme tam zapsali. A šrotovalo mi to mnoho, mnoho let. Když jsem dnes ty naivní veršíky spatřil, udělalo mi to obrovskou radost. „Famózní bagety a dobré pivo, chválím, jak je libo… Dobré toasty, jemné víno, bylo mi tu velmi milo.“
Z Levoče jsem se vydal do Bešeňové, trošku si ohřát kosti v termálních lázních. Záměrně jsem si nepořídil dálniční známku a jezdím po starých cestách. Z nostalgie k době, kdy ještě nebyla dálnice, kdy deník Plus 1 deň teprve začínal a kdy se na služebky na východ jezdilo nejméně na dva dny a cesta trvala i osm hodin. „Planéta Levóča,“ dodnes mám v uších ten náš noční opilecký řev, kterým jsme rozechvívali okenní tabulky na kostele, který má oltář bez jediného hřebíku. Slovensko 💓