Takhle… asi to nebyl ten úplně nejlepší nápad naplánovat si přesun z Rujány do Gdaňsku za jediný den a ještě si k tomu střihnout mezizastávku v Peenemunde. Ač navigace ukazovala nadějných 7,5 hodiny cesty, nakonec se mi to protáhlo na více než jedenáct. Většinu zpoždění jsem nabral skoro tříhodinovým čekáním na trajekt v Ústí nad Svinou, kde není most. Až dosud jsem tomu vůbec nevěnoval pozornost, což se mi ve finále nevyplatilo. Inu, cesta lučebníka jest lemována překvapeními.
K tomu Peenemunde… Jde o rozlehlý, bývalý průmyslový areál, do nějž se vstupuje skrz bunkr, pak je tam obrovská travnatá plocha, cisterna na kolejích, raketa V1, raketa V2 a budova bývalé uhelné elektrárny. Toť vše. Asi jsem toho čekal víc… Na kase jsem se setkal s dalším z debilních nařízení naší doby. K lístku jsem musel vyplňovat formulář kdo jsem, odkud jsem, kam cestuji, kde bydlím, jaký je na mě telefon a kolik mám teplotu. Vyplnil jsem úplně random údaje, nikoho nezajímala nějaká vakcinace, QR kód, nebo něco podobného… Prostě Němci a jejich nařízení.
Zdržel jsem se asi hodinu a pak už tradá do toho Polska. První hraniční přechod byl uzavřen výkopem tak pět metrů hlubokým, takže objížďka přes zmiňované Ústí nad Svinou. Cesta katastrofálně nezajímavá, vlevo borovice, vpravo borovice přede mnou placka. A tak nějak to vypadalo celých 600 kilometrů. Dálnice z celé cesty byla jen asi 180 kilometrů a to ještě rozdělná do dvou úseků. Anžto jsem se z Peenemunde vykoďácal až kolem jedné odpoledne, bylo jasné, že do Gdaňsku dorazím za tmy. I stalo se, v šest někdo vypnul světlo a s ostatními automobilovými chudáky jsme se plazili osmdesátkou tím borovicovým tunelem. Ten skončil nějak kolem desáté večer u města Wejherowo kde v podstatě začalo ono Trojměstí Gdyně-Sopoty-Gdaňsk. Následovalo 60 kilometrů hopkání po semaforech, nemít automat, určitě bych si zchromil levačku neustálým šlapáním na spojku. Všechny semafory v té šedesátikilometrové řadě jsou totiž naprogramovány tak, aby ten kdo jede 50kou dojel k dalšímu semaforu opět na červenou. Za celé trojměstí jich bylo tak kolem stovky.
Od jedné staré berberky jsem se v Maroku naučil trik, že s postupujícím výletem by se měla zvyšovat i kvalita hotelu. Je to super idea, neboť člověk v podstatě začíná v ratejně a procestovává se k luxusu. Nějak jsem přeskočil tu prostřední fázi a když na mě na bookingu vyskočila „exkluzivní nabídka jen pro vás“ na luxusní designový hotel Puro v totálním centru (něco jako Staromák) za nepochopitelnou cenu, tak jsem to odklikl. To jsem ještě netušil, do čeho jdu. Respektive jedu. Tím svým pětimetrovým hovadem jsem vjel do uliček, kde by se splašil i kůň jak byly úzké. Tma, pouliční osvětlení suplovaly jen pestrobarevné neony a vývěsní štíty. Do toho se po těch úzkých ulicích komíhaly početné skupiny přiožralých mládenců a mladic, no jak ze zombie hororu. Frustrovaný z celé cesty, zpoždění, neznámého prostředí, únavy, hladu jsem zaparkoval auto v zadní uličce za hotelem. Prosmýkl jsem se na recepci a tam se mnou jakýsi ulízaný Jacek začal šveholivou angličtinou rozehrávat checkinovou hru. Zezadu hotelu je sice vjezd na parkoviště, ale bohužel, už jsou zrovna dnes plní. Mohu ale využít záložní parkoviště, které je jen nějakých 400 metrů od hotelu. Bohužel není úplně nejlevnější, stojí asi 700 korun na den, ale mohu prý využít levnější, které je vzdáleno necelé dva kilometry. Byl jsem tak otupělý, že jediné co mi běželo hlavou, zda je možné člověka podříznout plastovou vidličko-lžičkou, kterou jsem měl jako jedinou zbraň právě po ruce. Po menší hádce, která naštěstí nepřerostla v šarvátku, jsem odvezl auto na předražený parking, odtáhl si zavazadla, jak v rauši odklikal na recepci na tabletu že se vším souhlasím, včetně budoucích fantastických nabídek doručených mi do mailové schránky do rubriky Spam.
Šesté patro luxusního hotelu. Luxusní hotel se pozná tak, že v šestém patře jsou koberce s vysokým chlupem. Tlumené osvětlení. Já, totálně zdecimovaný útrapami cesty, rozostřené vidění, dřevěný ksicht, ověšený bagáží co má tak 35 kilo. Design celého patra je neuvěřitelný. Vše je úplně stejné, zarovnané do pomyslné mřížky připomínající bludiště. Němci to tady musí milovat. Každá chodba, všechny dveře, strop, vše je dokonalé a dokonale uniformní. Nic z toho nedává smysl. Vracím se k výtahu a studuji rozdělovník pokojů, vypadá to, že jich je na patře padesát(!). Chaos. Bloudím bezcílně po luxusním šestém patře. Bude půlnoc. Pípá mi mobil. Gratulujeme, splnili jste svůj dnešní cíl a dosáhli 10 000 kroků! OMG! Když v ten okamžik… Rům no. 627, přikládám kartu.
Když se otevřely dveře, udělalo to dojem. Zapnutá televize s polskou MTV, hezké tlumené osvětlení, spousta nepřímého světla, lampiček a dominanta pokoje, prosklený záchod. To se prostě jinak napsat nedá. Jinak má pokoj velikost asi jako samovazba na Ruzyni (jako fakt!). Je to celé nějaké divné, ale svým způsobem hezké. Rozhodně hezké na fotky. Úplně vidím, jak se zde ubytovávájí páry mladých influencerů, kteří si dělají stylová selfíčka u zrcadla s koženým řemenem a bílými kachličkami s černým spárováním. A pak se vzájemně vyhánějí z pokoje na chodbu, protože jeden z nich se potřebuje…
Jsem z tlačítkové éry, mám rád, když to cvakne. Líbí se mi ten pocit, že vím, že jsem něco přecvakl a tím změnil stav věci. Světlo-tma. Je-není. Cvak-cvak. Vzbuzuje to ve mně pocit esenciální jistoty, že jsem něco udělal, že jsem něco ovládl. Tady ne. Tady se všechno dělá přes tablet. Barva osvětlení, jeho intenzita, ovládání klimatizace, ovládání televize, komunikace s pokojovou službou, oznámení o nerušení, žádost o úklid pokoje, nastavení budíku a tak dále. Chvilku jsem na to hleděl a připadal si nesmírně staře. Pak jsem začal překlikávat, šoupat a ladit, dokud se mi nepodařilo vše nastavit tak, jak jsem zvyklý. Po designové sprše jsem omdlel do postele a poslední vysilující pohyb jsem věnoval prstu, kterým jsem přešoupnul na tabletu šoupátko do polohy all off. Vše vypnout. Asi za půl hodiny, kdy již kolem mé hlavy kroužil REM spánek, aby mě na křídlech noci odnesl do Limbálkova, se však ozvala jeba z pojistkové skříně a pokoj se zresetoval do uvítacího nastavení. Televize hrála, všechno svítilo jak blázen a klimatizace začala topit. Eeee… tohle se u normálních tlačítek nestane. Marně jsem hledal na tabletu šoupátko vše off… vše se aktualizovalo. Poté, co se aktualizace zdařila, mohl jsem vypnout světla zářící jak na operačním sále a konečně usnout…
Ne však na dlouho. Asi za pět hodin se začalo ozývat rytmické bušení kovu na kov, podobné jaké slýchat v historických filmech při náletu, kdy zděšená žena tříská pohrabáčem do kolejnice. To se rozjela stavba obřího hotelového komplexu v těsném sousedství. S krhavým pohledem jsem koukal z šestého luxusního patra na ohromnou stavbu s dvěma stovkami dělníků a třemi jeřáby, Do zchladlého jitra probouzejícího se Gdaňsku začalo se probouzet i jejich dílo. A mě definitivně došlo, co stálo za onou neuvěřitelně nízkou cenou tak exkluzivního hotelu s prosklenými hajzly.
Došlo mi, že už se víc nevyspím. Vyrazil jsem na snídani a pak do města, které se mi v chladném jitru odměnilo nádhernými snímky a šimrajícím sluncem.
Nevím co budu dělat zítra. A je mi to jedno. Mám rád svou dovolenou.