Týden volna jsem se rozhodl utratit návštěvou Polska. Vyrazil jsem časně, takže kolem deváté, po čtyřhodinové jízdě z Prahy na Polsko, jsem se ocitl u Berlína.. Ono to dá rozum, do Polska se totiž zásadně vstupuje z Německa, to už je taková tradice.
Za Berlínem se mi podařilo prožít tolik známou situaci z českých benzínek. Jádro problému není podstatné, důležité je, že mi dvě ženy z obsluhy musely něco vysvětlit, aby se problém vyřešil. Ani jedna nevládla jiným jazykem, než tím rodným. Pročež začaly mluvit německy mnohem pomaleji a mnohem více nahlas v domnění, že jim budu schopen porozumět. Stejně jako ztracení cizinci u nás i já jsem jen nechápavě zíral, jak na mě někdo křičí naprosto nesrozumitelná slova, ba i věty. Situaci nepomáhaly ani respirátory, jež mi znemožňovaly odezírat a těm dvěma ženštinám znemožňovaly pohled na můj výraz neškodného nechápajícího prosťáčka, kterému zatím nedošlo vůbec nic z toho, co se snaží slabikovat.
Kromě toho, že jsem se chtěl sklouznout po autobahnu v pořádném autě (V8 4.4, fu greta), chtěl jsem na vlastní oči vidět Rujánu. Nikdy jsem u Baltu nebyl. Za totáče se říkalo, že na Rujánu se nejezdí proto, že by tam bylo hezky, ale že se tam jezdí, protože je to daleko. Je to tu moc hezký, takový placatý, okolo písek, borovice a samé zákazy. Binz je vlastně taková naleštěná Sadská u Nymburka.
V Binzu tuna lidí, dusno a pod mrakem. Navíc jak je to lázeňské letovisko, tak je zde hodně starých lidí. Všichni ti staříci jsou poctivě navlečení v bundách a mikinách (protože jsou u moře, na severu a má tu být zima a foukat). Jelikož dnes tu bylo dusivých 23st C, tak největší fronta byla na zmrzlinu a na okolitých lavičkách bylo lze vidět doslova armádu lízajících důchodců. Kde bylo volno, tak to u stánku Fischbrotchen. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Obsluhovala taková koketní freulein, které jestli bylo dvacet, tak je to moc. Měla těžkou nadváhu, jestli z toho přímořského vzduchu nevím. Síla pupků ale díky tomu byla na obou stranách pultu vyrovnaná. Když jsem seznal, že slečna je veselá, ale večer musí strašně smrdět rybami, zachtělo se mi ji vyhodit ze zajetých gerontofilních konverzačních kolejí. „Dobrý den, co si dáte?“ řekla a oči se jí smály, neboť ženám s jídlem se vždy smějí oči, když vidí splaveného hladového chudáka. „Čus, promiň, ale nevím. Je to moje poprvé.“ Gretchen si poprskala plexisklo až se jí zatřásla cedulka na prsu. Mírně zrudlá se mi jala vysvětlovat, že mají jeden druh housky (taková ta minibagetka) a do ní dávají nakládanou rybu. A těch ryb je asi pět druhů. Každá ta zlatavá houstička s ostatky nějaké ryby dostala jméno bývalého kancléře. Takže přede mnou leželi vyskládaní Hindenburg, Bismarck, Wilhelm a ještě někdo. „A Angela tady neleží?“ Gretchen opět něco uprskla a zahýkala. Dal jsem si Bismarcka a po zjištění, že jde o obyčejného rozrolovaného zavináče jsem byl kapku smutný.
Když už jsem tu byl, chtěl jsem si prohlédnout největší dům na světě. Prora. Hezký. Takový dlouhý. Něco mezi jižňákem a Milovicema. Mnohem děsivěji než chánovsky průhledná troska však působila nově opravená část. V ní bydleli dokonce lidi, to bylo ještě děsivější, než jen nějaké memento z minulosti. Nicméně duch Germánie se vznáší nejen nad Prorou, ale nad celou Rujánou. Zřejmě jako poučení z krizového vývoje, kdy se Němci řídili příkazy co mají dělat a pak to nedopadlo úplně dobře, reguluje se zdejší život všudypřítomnými zákazy. Je tu zakázané kde co, kromě parkování na neuvěřitelně nepravděpodobných místech, je to třeba jízda na kole po silnici (sic!), odhazování odpadků, zákaz těsného kontaktu na pláži a podobné zhovadilosti.
Jinak je Rujána klasická holírna, platí se úplně za všechno, včetně parkování na hotelovém parkovišti. Ne že bych nadával, ale kasírovat za to, že jsem někam přijel a zaparkoval, to mi prostě vadí. A za vzduch jsem tu už platil dvakrát. Určitě to zkusí ještě potřetí při odhlášení, až se změní směna. Recepční se mnou poté co zjistil, že budu jen jednu noc, rozehrál hru „Máme tu skvělého kuchaře, bohužel ale zrovna dneska nevaří. “ Na hru jsem přistoupil a jako otřískaný hotelový harcovník jsem vystěhoval obsah minibaru a nastěhoval do něj jídlo a pití z nedalekého obchoďáku. Jednu žárovku 25W jsem vyměnil za 100W od Viet Donga od nás z ulice, takže na pokoji teď vidím i co nechci.
Zítra raketová základna Peenemünde a pak už angrif na Westerplatte. Tour de Polsko pojímám jako vyložený ruletový hazard – po vzoru George z Tří mužů ve člunu jsem si obstaral polskou konverzační příručku a hodlám přežít výhradně pouze a jen za pomocí vět, které v ní najdu a do těch zmatených polských obličejů přečtu. Pomalu a velmi nahlas.