Řadím se skromně k lidem, kterým, děje-li se něco zajímavého, nemohou o tom smlčet. Hotel Slavija v Bělehradu jsem si vybral pro jeho výhodnou polohu, neb do centra je to jen kousek a cena za tři noci byla více než legrační. Fakt, že hotel se honosí jednou(!) hvězdou jsem považoval za unikum hraničící s tiskovou chybou. Anžto v mé duši třímá dobrodruh, rozhodl jsem se to zkusit. Slovy doktora Vlacha: „Prožíváme-li delší dobu idylu, přivítali bychom neocenitelnou službu osudu, který by nás na nějaký čas vyhodil na mráz. Pak bychom nevzpomínali, že kamna kouřila, nýbrž, že příjemně hřála.“ Slova klasika zhmotněná do hotelu Slavija.
První co mě zarazilo, kolik lidí se do takového hotelu může fyzicky vejít. Hotel má 16 pater a je kompletně obsazen. Vzhledem k jeho věku (od doby výstavby bez rekonstrukce, pouze s nejnutnějšími servisními zásahy) to považuji za obdivuhodné. Netušil jsem, že po světě pobíhá tolik dobrodruhů. Bohužel místní wifi router je dimenzovaný asi tak na tři lidi online, zbytek je odsouzen pobíhat po lobby a modlit se za lepší signál. Digitální detox je ale opravdu to nejmenší… daleko vtipnější je doprava zdejšími výtahy, které se zcela náhodně zasekávají. Když se to stalo poprvé, byl jsem mírně vyděšený, protože si z Prahy pamatuji, že výtah tohoto roku výroby uvést znovu do provozu, vyžaduje příjezd minimálně servisní čety, která nakráčí s pajcry do strojovny. „Éto normálno…“ Asi šedesátiletá Ruska, která jela se mnou ve výtahu, a která tu už nějakou blíže nespecifikovanou dobu bydlí, zkušeně kopla do betonového mezipatra, čímž uvolnila kabinu ze sevření bezpečnostních kleští a my tak mohli vyjet do 11. patra. Tam jsem zjistil, že můj pokoj obsahuje dvě postele (sic), ale rozměrově není o moc větší, než krabička od cigaret. Je krásně obložen tmavým břizolitem, takže více než co jiného připomíná rakev zevnitř. Btw., ze vstupních bezpečnostních fines jsem už viděl ledasco, od čtečky otisků prstů, přes čipové karty, magnetické karty, RFID karty, až po klasické klíče. Ale kopat do dveří, jen abych s dveřmi mohl manipulovat, to jsem ještě nikde jinde, dokonce ani na Vysočině nezažil…
Bylo mi to jedno, po 13ti hodinách jízdy jsem toužil po jediném, chtěl jsem si dát sprchu. V koupelně jsem zjistil, že voda teče velmi hezkým, konstatním proudem, bohužel jen studená. Vydal jsem se na výtahovou expedici na recepci, kde mi bylo oznámeno, že to je normální a ať to zkusím více večer, až bude část hostů spát, potože kotelna nestíhá. Se zasekávací mezipauzou jsem se tedy vrátil napokoj a dal si jednu rychlou ledovku. Inu co, nejsem z cukru. Tedy… možná trochu jo, protože jedna z postelí má defekt prasklého roštu a druhá zase disponuje ukázkově proleželou matrací ve tvaru U. Inu, alespoň nespadnu. Co mě trápilo trochu víc byl fakt, že žebroví pokojového topení bylo ledově studené a oknem dovnitř foukalo, i když bylo zavřené. Naštěstí asi kolem osmé večer začalo v topení nadějšně škrundat. Vydal jsem se do nedalekého Mc Donaldu porušit digidetox (stabilní wifi) a trochu se najíst (mají tu jídla, která znám). Když jsem se vrátil, byly před hotelem další tři autobusy, z nichž v trojstupu pochodovaly do hotelu další zástupy hostů. Mé světácké kopnutí do betonového mezipatra v zaseklém výtahu ocenila jedna z dam slovíčkem „Geroj…“. To mi dodalo. Když jsem zjistil, že v topení pořád jenom škrundá, aniž by se to nějak projevilo na teplotě, dal jsem se do mohutného dýchání, rozhodnut si ten studený pidiprostor na noc alespoň trochu zadýchat. Brzy mi ale došlo, že si spíš uženu zánět průdušek, než zvednu pokojovou teplotu. Jako sladká odměna se nakonec topení asi v jedenáct večer trochu rozehřálo. Vlažně, aby se neřeklo. Chtěl sjem si konečně dát tu sprchu, ale pořád tekla jen studená. Dotazem na recepci zjištěno, že teplá voda už dnes nepoteče, protože „přehodili výhybku“ a teď se topí.
Celý hotel je protkán nejrůznějšími zvuky, na které si nemohu ani při nejlepší vůli zvyknout. Zejména, liší-li se patro od patra a akustická propustnost je pět pater nahoru a šest dolu. V hotelu bydlí maďaři, rusové, asi deset autobusů poláků (jób twoju máť, kurwa co to je?) a minimálně jeden čech. O chod hotelu se starají tak tři lidé, garážmistr (tak 110 let) co neumí slovo jinak, než srbsky, takže jeho navigace parkingu připomíná pantomimickou scénu navigátora z letadlové lodi TopGunu, pak je tu starší recepční (tak 200 let) a mladší recepční (tak 16 let). Víc lidí jsem zatím nepotkal, ale tuším tu ještě někde pokojskou a kotelníka. Local taxes a poplatek za parking vozu stály v podstatě dvojnásobek ubytování a mimochodem, garáže nemají vstup. Technicky jde o obří jámu, která má jediný vjezd i výjezd. Ten vede asi 15 metrů pod zem a nic bych za to nedal, že to tu kdysi sloužilo jako protiatomový kryt. Lecos tomu napovídá, včetně několika špatně zamalovaných nápisů v cyrilici.
Ráno jsem se probudil s tváří ošlehanou větrem a tělem posetým modřinami. Péra z matrace, kde chybí jakákoliv plsť vykonala své. Rozhodl jsem se oholit ve studené vodě (teplá stále neteče) a při pohledu do zašedlého zrcadla jsem měl radost. Konečně se z mé druhdy dobrácké tváře vytrácí slovanská usedlost a začíná se do ní promítat balkánská tvrdost a odhodlání. Miluju to tady a za nic na světě bych to nevyměnil. Dnes si zkusím někde nechat vyžehlit košili…